Narodila jsem se jednoho mrazivého únorového dne roku 1931 do rodiny Selnerových. Nebyla jsem úplně typickou holčičkou, která by si ráda hrála s panenkami. Byla jsem vnímavá a spíše technicky a sportovně založená dívka. Už od dětství jsem byla takovým kontrastem svých bratrů, kteří převzali kantorskou štafetu po našem tatínkovi. Matematika, čísla a technické myšlení mi bylo bližší než humanitní obory. Volba gymnázia, poté stavební průmyslové školy a později i obchodní akademie nemohla nikoho v mém okolí překvapit. První pracovní zkušenosti jsem začala získávat ve společnosti Ligne Koh-i-noor v propagačním oddělení. Poté jsem nastoupila jako administrativní pracovnice na Vojenské stavební správě, kde jsem se často setkávala se zájemci o bydlení, mezi nimi byli i členové Svazarmu, kteří vyprávěli s takovým zaujetím o létání, že jsem se díky nim v zimě roku 1955 ocitla na výuce teorie létání a o pár měsíců později jsem se připravovala na svůj první tzv. seznamovací let.
Začínalo se s krátkými cca 5 minutovými lety. Kniha letů se mi postupně začala plnit jednotlivými letovými hodinami. Kniha letů se mi postupně začala plnit jednotlivými letovými hodinami: Mapovala dobu letu, typ letounu, instruktora a výkonnostní třídu pilota. Létání mi přinášelo pocit svobody, dobrodružství a velkou spoustu zážitků.
Jeden z nich jsem zažila v červnu roku 1959. Den začal poměrně prozaicky, můj kamarád a instruktor létání Jan Tlášek mě odvezl v dopoledních hodinách přímo z práce na letiště Hosín. Den byl jako obrázek. Měla jsem pocit, že vše stojí na mé straně, vítr, protivítr, i výška, do které bylo moje bezmotorové letadlo na laně, motorovým letadlem doslova vytaženo. Tehdy jsem se dostala do letové hladiny až 600 metrů, kde jsem se setkala s motýly. Ve výšce asi 800 metrů zase s vlaštovkami. Ve výšce 1 000 metrů jsem kroužila nad cihelnou mezi Hosínem a Hlubokou nad Vltavou, kde jsem viděla náš dům a zámek, který zářil jako klenot svou alabastrově bílou barvou. Podmínky pro létání a chuť užít si tu krásu tam shora jsem si užívala přes 6 hodin. Když jsem se dostala do výšky cca 2 300 m a plachtila rychlostí 70 km/h došlo okolo mě k proletu 3 nadzvukových letadel MIG 15. Šlo o zkušební let vojenských letounů z Českých Budějovic do Prahy. Vzhledem k tomu, že bezmotorové letadlo nemá žádnou radionavigaci, nebyla ani možnost abych dostala jakékoliv avízo z dispečinku. Hluk, který jsem zaznamenala kolem sebe, byl tak rychlý, že i strach a důsledky celé situace jsem zpracovávala až po přistání. Avšak ani tyto zážitky mě neodradily vychutnat si dále tu krásu svobody a lehkosti ve vzduchu s nádechem nebezpečí a dobrodružství.
Ty pohledy tam shora jsou prostě nepopsatelné. Ten pocit štěstí, když se zvedne letadlo ze země a člověk stoupá, klesá a zatáčí. Ten pocit svobody a naplnění je malým úžasem, kterému člověk lehce propadne. Člověk jako by se nemohl dostatečně nabažit té síly prožitku ani ji dostatečně popsat slovy. Touha po létání je nesdělitelná a těžko přenositelná. Létání je vlastně nebezpečně krásné. Ochota riskovat přichází pokaždé, kdy se odlepíte od země.
