Půjdete-li někdy v Jindřichově Hradci ulicí Klášterskou (bývalou Klášterní) k Masarykovu náměstí, možná si toho místa ani nevšimnete. Proč taky. Půjdete pod korunami nízkých stromů, které ulici lemují, od bývalého františkánského kláštera, budete míjet současné prodejny, obchody, pekařství, u labužníka na rohu si koupíte chlebíček. Ani vás nenapadne, že v této ulici bylo dříve věhlasné kožešnictví, o čemž svědčí i pravidelné zakázky u hradecké hraběnky z rodu Černínů. „Pamatuji si, že paní hraběnka byla dáma z první republiky, nosila černé krajkové šaty a paraplíčko,“ vzpomíná paní Šafařová, jejíž rodina kožešnictví vlastnila. Poslechněme si její příběh.
Naše rodina a živobytí bylo pevně provázané s podnikáním tatínka a poté i maminky. Můj tatínek Karel Grotz se učil ve Vídni za první republiky kožešnictví, společně se svým otcem. Ve Vídni byl velký kožešnický salón jmenoval se Grünbaum. Nabíral mladé lidi, aby se vyučili řemeslu. Z dědečka, který byl moc šikovný, pan majitel udělal nakonec mistra. Tatínek by ve Vídni možná zůstal, ale děda velký vlastenec, nechtěl o této skutečnosti ani slyšet, takže po vyučení se řemeslu bylo nad slunce jasné, že se vrátí do Čech, kam přinesou své nabyté zkušenosti. Maminka pocházela z hospodářství a její rodiče vlastnili také hospodu v Lásenici. Hospoda měla společenský sál, vedle byla šenkovna, kde jsem se já jako školačka učila točit pivo. Čepování piva patřilo prostě k mému dětství. Můj tatínek to umění ovládl a způsob jakým pivo roznášel mezi hosty, to byl tanec mezi stoly, maminka zase vařila všemožné dobroty v kuchyni. Hospoda byla zpočátku hodně vytížená. Jezdili k nám „lufťáci“ z Prahy a pak se u nás pochopitelně konaly i různé tradiční veselice jako např. dožínky, pouťové zábavy, masopust. Roky ale plynuly a doba se změnila, hospoda se zavřela a maminka se nakonec odstěhovala i s tatínkem z Lásenice do Jindřichova Hradce i se svými rodiči.
Kožešnictví byl malý krámek, měl ale veliké výlohy, kde se nabízelo aktuální zboží na figuríně. Za krámkem byla menší místnost, kde byla zrcadla a kde mohli zákazníci zkoušet své vybrané modely. Kožešnictví neslo jméno mého tatínka, a protože měl tatínek německé příjmení Grotz, dobře se pamatovalo, už proto, že Jindřichův Hradec byl z velké části německý. V naší rodině se pořád pracovalo, hlavně v zimě, kdy se muselo vydělat na zbytek roku. Pracovalo se běžně i 12 hodin denně. A naše rodinná firma měla jasné rozdělení rolí a povinností. Práce mě a mého bratra Karla spočívala v tom, že se kožich musel tzv. podfutrovat a přišít z rubové strany látku na další zpracování. Babička vedla domácnost včetně nákupů avaření, musela vařit pro šest lidí ahlídala nás děti. Maminka šila s tatínkem v dílně a vedli obchod. Maminka ze začátku dokonce šila ručně, než se koupil stroj. Rodiče nejprve ve 30. letech kožešiny nakupovali, později za války začal chodit tzv. kontingent, balíky s kožešinami nosíval pan pošťák až k nám domů. Byly to balíky s celými kožešinovými kabáty přímo z fronty. Kožešiny se vždy třídily a zpracovávaly. V krabicích od cukru se uskladňovaly zbytky na šály, límce nebo štulce. Nic se nesmělo vyhodit.
Důvod proč se nic nevyhazovalo byl prostý. Ceny kožichů v té době byly srovnatelné s cenami zlata. Ceny kožešinových výrobků například z bobra nebo stříbrné lišky vycházely někdy i na několik tisíc. Kožichy v té době byly asi populárnější než dnes. Někdy se objevila i speciální zakázka na kožešiny, a to pak tatínek jezdíval nakupovat do Prahy do velkoobchodu Skřivánek. Movití zákazníci si často vybírali a vymýšleli, jak bude jejich kousek vypadat, a tak bylo třeba sehnat i úzkoprofilové zboží. Trendy byly různé. Kožichy se třeba nosívaly i chlupem dovnitř a kůží navrch. Nejvíc se pracovalo s kožešinami jako je kočka, nebo králík. Drahé kožešiny nosily jen ženy oficírů nebo mladé bohaté slečny. V naší rodinné firmě jsme tak často šili jen kožešinové vložky do kabátu, límce, čepice. O ty se staral dědeček. Za krámkem byla dílnička, kde dědeček z odpadu z kožešin šil kožešinové čepice a vnitřek čepic pošíval červeným saténem. Největší zájem o čepice byl ale až po válce ze strany ruských vojáků, kteří zde po osvobození Jindřichova Hradce nějaký čas zůstali.
V 50. letech obchod komunisté bohužel zavřeli, podnikat se nesmělo. Po převratu v roce 1948 se rodiče museli zříct živnosti a tím byli ušetřeni persekucí. Přesto tatínek s dědou šili „načerno“ a své umění předávali i dál. Pokračovatele v kožešnickém řemesle našel tatínek ve svých učních, jakým byl např. pan Dvořák, který si později otevřel svou dílnu a obchod. Tím, že se vyučil u tatínka měl moc dobré jméno a vlastně byl i zárukou kvalitní, poctivé práce. To bylo naše krédo. Kvalita a poctivost. A v naší rodině pak obětavost, zázemí, jistota a taky to, že jsme se mohli na sebe všichni spolehnout. Rodina a náš domov, který byl pro nás všechny zdrojem obživy, pro mě vždy znamenal hodně. A mám na tu dobu krásné vzpomínky.
Narodila jsem se roku 1930 v Jindřichově Hradci a za tři roky nato se narodil můj bratr Karel, se kterým jsem vždy měla skvělý vztah. Musím uznat, že při vzpomínkách na své dětství je jasné, že obětavost mých rodičů musela být obrovská. Jako dítě jsem měla problémy s chůzí. Tatínek mě proto pravidelně vozil do Prahy do nemocnice na Karlovo náměstí, doma mi dokonce postavil provizorní tělocvičnu. Lékaři poté zhodnotili, že bych po čase měla zkoušet chodit sama a dědeček mi proto vyrobil hluboký kočárek, kde jsem měla lavičku, abych si mohla, když jsem byla unavená, odpočinout. To, že chodím, je tak hlavně zásluhou mé rodiny a jejich péče a trpělivosti.
A možná to vlastně bylo vše předurčené. Všechno to cvičení, které jsem musela dělat, abych začala normálně chodit vedlo k tomu, že jsem pak v životě dělala sport. Košíkovou, volejbal a gymnastiku, která mě bavila nejvíc. To bratr začal létat na větroních a byl do toho neuvěřitelně zapálený. On chvátal každé ráno na letiště a já do tělocvičny. Moc jsme si rozuměli i přesto, že jsme měli odlišné zájmy. Neměli jsme mezi sebou žádné rozepře. Jak se říká v dobrém i ve zlém. Na celý život. Vztahy vrodině byly vlastně vždycky na prvním místě, a to k těm vzdálenějším příbuzným
Zajímavou postavou v naší rodině byl například můj strýc, bratr maminky pan Hájek, který byl fotografem pro časopis Hvězda, kde se jednou na titulce objevila i moje babička Hájková. Karel Hájek byl blízkým přítelem Jana Wericha a umělecký a reportážní fotograf, fotografoval Beneše i Háchu, pořídil i krásné fotky v Africe a vydal knižní publikaci o české přírodě Krásy myslivosti. Rodina je pro mě vším a jsem moc ráda, že jsme i v těžkých časech vždy drželi při sobě. A že jsem to já sama mohla předat svým vlastním dětem.
Vážím si toho, že mám možnost něco říct o mojí mamince, protože ji mám moc rád. Myslím, že i když měla velmi těžký život, byla vždycky pozitivní, a to i přesto, že v roce 1977 její manžel a můj otec tragicky zahynul při autonehodě. Maminka se o nás starala, všechno platila jen z jednoho příjmu, brácha byl na vysoké škole, já na střední, takže se musela hodně otáčet, aby na vše vydělala, a to v té době nebylo nic lehkého. A za to jsem ji moc vděčný.
Maminka pocházela z kožešnické rodiny z Jindřichova Hradce. Už její dědeček chodil do Vídně. Většinou na zimu, v létě se vracel, protože to kožešníci moc nedělali aztoho pak celá rodina žila. Tatínek maminky, můj děda, pak v Jindřichově Hradci založil kožešnictví a dařilo se jim dobře, dokud nepřišli bolševici. V roce 1948 musel děda skončit a honili ho pak po všech možných podřadných pracích, ale naštěstí ho nezavřeli. Narozdíl od druhého dědečka, kterého poslali do Ralska k „pétépákům“, kde zemřel v důsledku vyčerpání.
Celý život pro nás pletla a šila věci. Sehnala prostě látku a ušila nám třeba kalhoty, které si jiní mohli koupit. A když už jsem byl na vysoké škole, ušila mi třeba parkerový kabát. Já sehnal látku a ona kabát ušila pro mě i pro mého kamaráda. A já ho pak nosil až už byl úplně rozervaný, ale prostě jsem ho nechtěl sundat. A proto jsem si před dvěma lety koupil skoro stejný. A nosím ho jako připomínku toho, co pro mě moje maminka udělala. Jsem hrdý syn a dýchal bych za ní.
