Ryby a rybaření provázelo můj život už od útlého věku. Ještě jsem nechodil ani do školy a už jsem se brouzdal po potocích, ale na rybníky jsem si ještě netroufal. Pomalu a jistě jsem začal získávat jistotu a to tím, že jsem začal na rybnících pytlačit. Za mou láskou k rybám v podobě pytlačení a rybaření nestál ani tatínek ani sourozenec, ale můj bratranec Láďa, který byl vyhlášeným vodním pytlákem. Jezdívali jsem spolu na motorce ČZ 125 a objížděli rybníky, kterých jsme zvládli za den hned několik. Vše, co ulovil, vozil domů a teta Štěpánková uměla famózně ryby vždy připravit. Pamatuji si, že mé první úlovky byly spojené se Zbraslavickým rybníkem tzv. Starákem. Rybník byl tehdy využíván i jako rekreační objekt České pošty. Děti zaměstnanců České pošty se tady koupaly, a já chodil na druhou stranu rybníka chytat a bavit se úlovkem malých kapříků, které jsem poměrně úspěšně nalákal na svou první udičku. Kapříky jsem chytal a zase pouštěl, šlo o ten pocit vítězství nad rybou a radost z úlovku.
Svou první udici jsem vyráběl z lískového proutku, chodíval jsem do prodejny „U žida“, který prodával silon na metry, a já si cosi jako silon kupoval za své kapesné od rodičů. Výroba udice byla poměrně jednoduchá, kdy na lískový prut jsem udělal tzv. očko a dva hřebíčky, které sloužily k namotání silonu.
Jednou rybáři vysadili do potoka ve Zbraslavicích konzumní pstruhy cca 22 cm velké „můj učitel“ pytlák Láďa se svým kamarádem tenkrát doslova přilétli na motorce s tím, že v pět hodin ráno se vyráží na lup. Úlovek byl poměrně snadný a velký jeden držel pytel a druhý pomáhal těm nebohým pstruhům dovnitř. Můj úkol byl skládat ryby na břeh, které jsme pak nastrkali do ruksaku a s úlovkem ujížděli k domovu. Místní policajt pan Lomský po zjištění stavu v místě činu jel rovnou na jistotu přímo ke Štěpánkům. Jako dnes vidím obrázek, kdy jsem seděl na zápraží u Štěpánků a drnkal na kytaru, můj „učitel v pytlačení“ s ledovým klidem lhal panu Lomskému do očí držíce se hesla „Zapírat, zapírat“. Situace dospěla do takového paradoxu, kdy pan Lomský, který byl na odchodu přijal netušíc pozvání na nakradené pstruhy, které jsme tenkrát pekli celý den.
Moje láska k rybám a rybolovu jsem chtěl předat svému synovi Martinovi, na ryby začal se mnou chodit, když mu bylo asi 12 let, učil se základům rybolovné techniky. Syn vybojoval v juniorské kategorii třetí místo na mistrovství světa ve Španělsku v rybolovné technice.
Na společně strávený čas při učení se rybolovné technice v Jihlavě já se svým synem a dalšími budoucími rybáři na rybářském kroužku moc rád vzpomínám. Svůj zájem a dovednost v chytání ryb ještě rozšířil po přestěhování do Českých Budějovic, a to v tzv. muškaření. Já se začal v té době učit stavět pruty, jezdíval jsem se synem na přednášky pana Lexy do Prahy. Píle a láska k rybolovu začal přinášet své ovoce, naši junioři se postupně stávali mistry republiky, Evropy dokonce i světa a začali se prosazovat i mezi dospělými. Poráželi i takové matadory jako byla paní Věra Čapková, která vybojovala v roce 1963 historicky první medaili pro Českou republiku na MS v rybolovu. Jakýkoliv závod na mistrovství světa byl typický tím, že polovina závodníků byla právě z Jihlavy. Muži v naší rodině mají asi rybařinu v krvi, můj vnuk také Martin ml. jde ve šlépějích mě i svého táty.
Jak jste se dostal k rybaření?
K rybaření jsem se dostal právě díky dědečkovi. Vlastně celé prázdniny jsem s ním vždy trávil na chatě na Vysočině. Prakticky každé ráno jsme vždy velmi brzy ráno vyráželi na ryby. V mých začátcích to bylo především na kapry a líny. Naučil mě všechny potřebné základy, na kterých jsem později postavil moji rybářskou “kariéru”. Později když jsem byl již starší a samostatnější, už jsem občas vyrazil i sám a zkoušel jsem cíleně lovit i jiné druhy ryb, jako například okouny a štiky na různobarevné po domácku vyrobené třpytky. Mimo prázdniny jsem měl to štěstí, že i můj tatínek je vášnivý rybář a tak jsem na ryby vyrážel s ním. Když se nad tím zamyslím, v těch dobách jsem byl na rybách prakticky každý den.
Společný zážitek s dědou na rybách?
Společných zážitků s dědou na rybách je opravdu velmi mnoho. Pamatuji si to ráno, kdy jsem chytil svého prvního candáta. Candát je velmi tajemná ryba a živí se především dravě. Ulovit ji chce již trochu toho rybářského umu, ale i štěstí. Já jsem v té době měl spíše to druhé. Opravdu moc jsem si chtěl uloveného candáta ponechat a pochlubit se s ním babičce a kamarádům. Jenomže měl pouze 44 cm, což znamenalo, že jako rybář si ho nesmíte ponechat, protože minimální lovná míra candáta byla 45 cm. Vybavuji si, že jsem opravdu brečel a přemlouval dědečka, že jeden centimetr přece nic neznamená. Dědeček byl ale neoblomný a vysvětloval mi, že pravidla se prostě musejí dodržovat a rybu mě donutil pustit. Bohužel candát mojí manipulaci nepřežil, a již neodplaval. Candáta jsme si tedy odnesli, nicméně jsme ihned ukončili rybolov. I když bych měl být šťastný, protože jsem dosáhl svého, tak jsem nebyl. Cítil jsem se provinile. Tenkrát jsem pochopil, jak důležité je se k ulovené rybě chovat šetrně a s úctou. Jak důležité je dodržovat pravidla. A dodržuji je dodnes.
V čem Vás dědeček ovlivnil?
Vlastně tohle dětství strávené v přírodě s dědou na rybách ovlivnilo celý můj budoucí život. Příroda, rybařina a především studium a pochopení přírody, její provázanosti a nespoutanosti mě fascinuje dodnes. Vydal jsem se směrem ochrany naší přírody, se zaměřením na sladkovodní ekosystémy. Vystudoval jsem Jihočeskou univerzitu Fakultu rybářství a ochrany vod, kde jsem se po dobu mého studia zabýval studiem interakcemi mezi různými druhy raků a ryb. Již v průběhu mého doktorského studia jsem se snažil mé vědecké poznatky propojit tak, aby byly například aplikovatelné v naší legislativě na ochranu přírody. Díky této cestě jsem se dostal do různých koutů světa, poznal spoustu zajímavých lidí a především viděl tu všechnu krásu přírody, kterou bohužel my lidé poslední dobou nepochopitelně přehlížíme a nevážíme si jí.
Co Vám rybaření dává, přináší?
Rybaření mi dalo smysl a směr mého života. Již v útlém věku jsem se vydal na cestu profesionálního rybáře. Získal jsem spousty ocenění a vyhrál nespočet rybářských závodů včetně několika titulů mistra světa v muškaření. To mi dodnes zůstalo jako koníček, který mě stále ještě naplňuje. Momentálně se věnuji výchově rybářské mládeže v jižních Čechách a vlastně i v celé republice. Tak nějak supluji mladým klukům to, že oni takového dědečka nemají. Především ranní východy slunce u vody mě naplňují, kdy při mlhovém oparu vzpomínám na ta rána, kdy jsem spolu s mým dědou sedávali a čekali na záběr od kapra.
