Od dětství jsem si přála stát se zdravotnicí. Chuť pracovat ve zdravotnictví a být „pravou rukou“ lékařů jsem měla už dávno. Tatínek vystudoval ve Francii zahradnictví, kterému se věnoval mnoho let soukromě a v rodinné tradici pokračoval i můj bratr. Rodiče se o svou firmu Zahradnictví Černý vzorně starali. Pro mě ale zahradničení bylo vzdálené, protože jsem neměla ráda špinavé ruce od hlíny. Vystudovala jsem Nižší zdravotní školu v Kroměříži a práce mě natolik pohltila, že jsem se rozhodla ve studiích pokračovat, a to 3 roky nástavbového studia, které jsem zakončila maturitou se specializací instrumentářky. Svůj zdravotní start jsem započala po úspěšném složení praktické i teoretické závěrečné zkoušky v roce 1956, kdy jsem začala pracovat jako instrumentářka v Kroměřížské nemocnici. Vzpomínám ráda na oslavu po maturitní zkoušce, kdy jsme všechny žákovské knížky rituálně spálily.
Tento rok byl pro mou práci a poslání zdravotnice velmi důležitý. Měla jsem obrovské štěstí, protože v Kroměřížské nemocnici se nás ujaly řádové sestřičky, které nám daly ten nejlepší základ pro budoucí praxi. Vzpomínám si na mladší drobnou řádovou sestru Anýsku a starší a povahově jinou Honoratu, která byla velkou morální autoritou. V roce 1959 však řádové sestřičky přesunuly na jiné pracoviště. Tehdejší politický systém nebyl nakloněn lidem, kteří byli náboženského smýšlení. Sestřičky se tenkrát dostaly do Svatého Hostýna, kde se staraly o postižené děti, aby jak se říká „nebyly na očích“.
V Kroměřížské nemocnici jsem pracovala na oddělení ortopedie, ale bližší mi byla chirurgie. Denní program vycházel z „Harmonogramu operací“ a podle toho nás řádové sestřičky rozdělovali na sály. Operovalo se skoro celý týden od pondělí do čtvrtka. Pátek se dělal generální úklid operačních sálů. Sobota a neděle byla určená hlavně pro akutní operační výkony.
Pamatuji si, že mou první asistencí na sále byla operace břišní kýly. Snažila jsem se k práci přistupovat vždy velmi zodpovědně, důsledně, systematicky a s úctou k pacientovi, což nás učily řádové sestry. Jakékoliv pochybení by mělo fatální následky. Sterilizace nástrojů se dělala v tzv. autoklávu a v zájmu materiální úspory jsem nepoužívala jednorázové rukavice, ale klasické, které se po použití důsledně vymyly mýdlem a usušily.
Nezapomenu na den, kdy jsem předávala směnu po noční službě. Toho dne došlo k letecké kolizi malého dopravního letadla v Chotěboři, které patřilo Tomáši Baťovi. Oblékly jsme se do čistého a rozběhly jsme se na sály. Největší odměnou pro nás bylo, že všichni pasažéři odcházeli z nemocnice v pořádku.
Moje životní cesta vedla z jižní Moravy do jižních Čech. Důvodem stěhování do Českých Budějovic byla v 60. letech umístěnka mého manžela, který pracoval jako letecký inženýr. V Českobudějovické nemocnici jsem pracovala na oddělení urologie, ortopedie a chirurgie. Dodnes si vzpomínám na moji kolegyni a kamarádku Majku, která se mnou pracovala jako sálová sestra. S láskou vzpomínám na tehdejšího primáře chirurgického oddělení MUDr. Miloslava Pexu a na tehdy začínajícího MUDr. Petra Ptáka, PhD. současného primáře oddělení chirurgie. Čas běžel a já naposledy složila skalpely, břišní roušky a peány na stoleček operačního sálu, psal se rok 2000. Práci jsem milovala natolik, že jsem ještě 3 roky „přesluhovala“. V zdravotnické profesi nyní pokračuje můj vnuk se svou manželkou jako stomatologové.
S úctou vzpomínám na všechny ty roky a stovky operací u kterých jsem byla přítomna a viděla někdy nerovný souboj lékaře o život pacienta. Přesto jsem se držela vždy úsloví: „Když děláte práci s láskou, ten dobrý pocit je k nezaplacení.“
Paní Annu Palíškovou jsem poznal při nástupu na chirurgické oddělení Nemocnice České Budějovice v roce 1986. Bylo zvykem, že téměř všechny sestřičky byly oslovovány křestním jménem, proto jsem dlouho její příjmení neznal a od samého začátku to byla Anička. Zastihl jsem ji v nejlepších letech jako zkušenou sálovou sestru. Řešila všechny situace svým aktivním přístupem, máloco považovala za problém a měla pověst šikovné, vyrovnané a vždy pozitivně laděné instrumentářky. Svoji práci dělala svědomitě a poctivě, svojí rychlostí a spolehlivostí byla v kolektivu oblíbena. V mých vzpomínkách byla veselá, komunikativní a nezkazila žádnou legraci. V té době bylo na operačních sálech chirurgického oddělení asi 12 instrumentářek. Musel bych v paměti hledat hodně hluboko další jméno a podobu spolupracovnic paní Aničky. Paní Palíšková byla pro mě sestrou obětavou, která si všimne a udělá potřebnou věc ještě předtím, než je přání vysloveno. Tato vlastnost dělá instrumentářku žádanou a oblíbenou. Léta šla, Anička se stala na operačním sále seniorkou, ale stále v dobré kondici. Po jejím odchodu do důchodu přicházely mladé sestry, jejichž jména jsme si zpočátku nepamatovali. Občas jsme se uchýlili k použití jména Aničky při vyplňování vnitřních dokumentů oddělení v kolonce instrumentářka. Napsali jsme paušálně sestra Palíšková ml. Samozřejmě se na to brzy přišlo, ale nějaký čas v tomto smyslu s námi Anička stále na chirurgickém oddělní byla. Jaká byla moje radost, když jsem Aničku potkal po dlouhých letech na chirurgickém oddělení v doprovodu personálu Domova pro seniory Dobrá Voda, stále v dobré kondici, usměvavou a přátelskou. Poznali jsme se okamžitě a zavzpomínali na minulé zašlé časy a ostatní spolupracovníky.
Prim. MUDr. Petr Pták, Ph.D.
Chirurgické oddělení, nemocnice České Budějovice
